Sama. Probuzena z iluzí. Poprvé za dlouhou dobu bez mlhy před očima. S jasnou myslí. A nikde nic. Jen ticho a nesnesitelná společnost sebe sama. Výčitky. Plná emocí a přitom tak prázdná. Hloupá, neúplná, bez významu. Jen tichá součást šedého světa v němž jiní vidí obrovská spektra

Stojím tam a marně hledám domov, který mi kdysi toto místo skýtalo. Ta tam je vůně kvetoucích sakur a smích dětí, které si bezstarostně hrávaly v ulicích, jimiž každé ráno procházeli desítky dobře naladěných lidí.

Seděla u mělké tůňky a sledovala hru jejích třpytivých vlnek zatímco ji po tváři hladily první paprsky slunce. Kolem ní procházely davy. Neviděli ji, z jejích duší nezbylo snad už nic. Stali se pouhými přízraky bloudícími po světě, ve kterém nedobrovolně žila. Oproti ní se zdáli tak

Sedím v křesle a očima visím na rtech svého doktora.

Čím déle jsme spolu,

Ležím na boku, čelem se opírám o to tvé a topím se v tvých očích barvy nebe. Jako bych se propadala a vznášela najednou. Můj svět jako by se rozplynul. Všechny jistoty, které znám, mizí v nedozírné prázdnotě a všechno, co pro mě v tu chvíli existuje, jsi ty.

Stály proti mně, v jemném oparu mlhy, byly tři, myslím. Jedna z nich na mě upírala svůj zrak jako bych snad byla z jiného světa.

Bylas mi vším. Bylas tichým přítelem, když jsem se potřebovala vypovídat, blázínkem, když jsem měla dobrou náladu. Bylas stále vedle mě a sdílela všechny moje radosti i bolesti. Tak veselá, akční, plná elánu do života.

V noci snad po milionté sahám vedle sebe jen proto, abych tam našla prázdné místo. To které mělo patřit tobě.

Mé srdce je v objetí trnů. Prosím. Šeptám neviditelným zachráncům o svém splínu. Bolí to. Trpím a nedokážu utéct. To trní neváže jen mé srdce. A není vidět.