Třetí iluze

Seděla u mělké tůňky a sledovala hru jejích třpytivých vlnek zatímco ji po tváři hladily první paprsky slunce. Kolem ní procházely davy. Neviděli ji, z jejích duší nezbylo snad už nic. Stali se pouhými přízraky bloudícími po světě, ve kterém nedobrovolně žila. Oproti ní se zdáli tak maličcí, přestože kdysi byli stejně velcí jako ona, né-li větší. Jenže to už je pouhá vzpomínka. Velmi dávno přestala přemýšlet nad dobami štěstí. Nevěděla, proč se nestala jednou z nich a dávno po tom přestala pátrat. Ztratila naději tak jako oni. Vlastně se od nich tak nelišila. Bez cíle se toulala světem. Sama.