Stály proti mně, v jemném oparu mlhy, byly tři, myslím. Jedna z nich na mě upírala svůj zrak jako bych snad byla z jiného světa.

Bylas mi vším. Bylas tichým přítelem, když jsem se potřebovala vypovídat, blázínkem, když jsem měla dobrou náladu. Bylas stále vedle mě a sdílela všechny moje radosti i bolesti. Tak veselá, akční, plná elánu do života.

V noci snad po milionté sahám vedle sebe jen proto, abych tam našla prázdné místo. To které mělo patřit tobě.

Mé srdce je v objetí trnů. Prosím. Šeptám neviditelným zachráncům o svém splínu. Bolí to. Trpím a nedokážu utéct. To trní neváže jen mé srdce. A není vidět.

Se zavřenýma očima ležím v posteli. Jako bys tu pořád byl. Je to pár hodin. Když na to pomyslím, projede mým tělem obrovská vlna stesku. Jak dlouho tě zas neuvidím?

Nechávat sníh aby mě pálil do bosých chodidel, utíkat a snít. Krajina kolem mě se barví do ruda. Den končí. Brzy začne doba snů.

Dnes jsem se našla. Našla jsem se a utekla pryč. Chtěla jsem utéct do tmy, kde mě nikdo nenajde. Ale něco mě vrátilo zpět. Něco, co jsem myslela, že jsem dávno ztratila spolu s tebou. Důvod, který jsi mi vždycky říkávala. Dnes už tu nejsi, abys mě znovu vrátila na správnou cestu,

Sedím si na posteli a pozoruju to podivné stvoření za mým zrcadlem, které si pročesává vlasy mým kartáčem. Sleduju jí s jistým sarkasmem. Mění se mi před očima. Každý den je někým jiným a já ztrácím přehled. Koukám, že má v uších sluchátka. Co asi poslouchá? Nejspíš mix Black Veil