Sedím si na posteli a pozoruju to podivné stvoření za mým zrcadlem, které si pročesává vlasy mým kartáčem. Sleduju jí s jistým sarkasmem. Mění se mi před očima. Každý den je někým jiným a já ztrácím přehled. Koukám, že má v uších sluchátka. Co asi poslouchá? Nejspíš mix Black Veil

 Po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání, zkoumání svých vlasů v zrcadle, protože se nějak moc lesknou (na to že jsem blond) a občasného upadání do spánku (10 hodin školy je pro šestnáctku celkem záběr, jsem se rozhodla napsat zase něco ze svého života. Už jen proto, že jsem příliš líná vzít tužku a napsat si to do toho rozdrbaného čehosi, co hrdě nazývám svým deníkem.

Konečně jsem zpátky u koní. Není to přesně to, co jsem si původně představovala, ale je nutné uznat, že mě to v mnohém překvapilo. Začnu od začátku. Včera jsem se ve dvě hodiny odpoledne hrabala šnečím tempem k baráku známých, kde mě čekala jejich o pár let starší dcera a trojice koní. Předem mi bylo řečeno pouze tolik, že jedu na vyjížďku na "starším" (27 let u koně už není zrovna mladický věk) jízdárenském koníkovi. Nějak jsem očekávala, že se vzledem ke stáří Honzíka, jak se jmenoval, bude jednat o pomalou a krátkou vyjížku, což se pro mě zdálo být ideálním, protože jsem přece jen na koni rok neseděla.

Hned po tom, co jsem dorazila mě majitelka sjela pohledem s komentářem, že nejsem moc teple oblečená, nad čímž jsem jen mávla rukou s tím, že mi zima není. Stejně mě donutila vzít si alespoň půjčenou šálu, načež jsme se odebrali pro sedla. Nutno dodat, že tento den byl mým prvním "přičichnutím" k anglickému ježdění, které se mi příliš nelíbí. Snad kvůli jakési svázanosti, jakou vídám jak na jezdcích tak na koních, kteří jezdí anglii. Je možné, že jde pouze o můj pocit a opak je pravdou, ale..

Anglické sedlo mě docela mile překvapilo svou lehkostí oproti westernu (Nemluvím o nekvalitních syntetikách, ty jsou samozřejmě výrazně lehčí.), nutno však dodat, že jeho nasazení na koně mi bylo a stále trochu je záhadou. Nejpíš proto, že podsedlová dečka byla nějakým způsobem přichycena k sedlu a mezi ně jsem ještě musela dostat jakousi ortopedickou vložku. Přece jen je Honzík starší pán, kterému bych už nejspíše měla vykat.

Když už byl koník konečně připravený (Musím podotknout, že mě velmi mile překvapil při uždění. Hlavu dal dolů jen po jemném zatlačení a udidlo vzal bez problémů.) nastal čas se zase po roce vyhoupnout do sedla, což může znít snadněji, než to ve skutečnosti bylo. V úzkých džínách s mým obřím mobilem v kapse (uznávám, že jsem "trošinku" megaloman co se týče elektroniky) jsem nějak nemohla zvednout nohu natolik, abych ji dostala do třmenu. Vše se ale nakonec vyřeší takže jsem se po velice elegantním výstupu z hromady hnoje znovu ocitla v (neuvěřitelně tvrdém a nepohodlném) sedle.

Vyrazily jsme pomalejším krokem do kopce k lesu. Očekávala jsem, že ve stejném duchu proběhne celá vyjížďka, díky čemuž mě hned za lesem překvapila otázka, zda vím jak se kluše v anglii, respektive jestli umím vysedat. Po mé kladné odpovědi a přechodu koníka přede mnou do klusu, mě překvapil velmi energický klus "starého" koně pode mnou. Už v tu chvíli mi mělo dojít, že mám příliš dlouhé třmeny, navíc jsem v tu dobu (asi 20 minut po odjezdu ze stáje) pořádně mrzla. No jo, když jsem si frajerka, vzala jen obyčejné džíny, lehkou mikinu a bundu, není se moc čemu divit. Počítala jsem s maximálně půl hodinou venku. Po pár minutách v kroku a následném cvalu přes louku, kdy jsem zjistila, že Honzík je téměř rychlejší než mladý kůň před námi, mi už bylo jasné, že krátká vyjížďka se nekoná. Všechno ale šlo v pořádku, nic mě nebolelo, žádný problém se nestal. Tedy až do chvíle, kdy jsme vyjely na jakous lesní cestu a opět nacválaly. Jedu... jedu... ztratím prví třmen... pokouším se ho s nadávkami "ulovit" přičemž si uvědomuji, že tohle není western a třmen tedy nejspíš znova dostanu až v kroku,... padá druhý třmen... do pr

Říkal jsi, že jsem tvůj anděl. Říkal jsi, že spolu všechno zvládneme. Říkal jsi, že mě nikdy nezradíš. V noci jsi mi šeptával, jak mě miluješ a prosil, abych ti věřila.

Vztek, úsměv či raději pohrdání? Cokoliv, jen ne pravdu. Jak taky jinak?

Mokré vlasy

Kdo tyto řádky píše?

Stála jsem tam proti ní. Už jen její vzhled a ďábelský úsměv mě děsil.

Tichá otočka, pomalá pirueta.

Lehké sluneční paprsky se dotýkaly mé porcelánové kůže. Svým něžným teplem mě probíraly k životu. Kolem pobíhaly malé děti. Šťastné, nic netušíc.

Tento svět je jedinečný